Vzpomínám si, že…

Zdroj: Archiv Hany Strejčkové

Vážení přátelé divadelních představení, tentokrát zadrnkám na strunku právě vám. Dne 26. 9. 2017 jsem měla tu čest navštívit Městské divadlo Varnsdorf, které novou sezónu otevřelo ve velkém stylu, a to premiérou původní divadelní hry, o níž se více dozvíte v recenzi níže. Drama mě doslova chytlo za srdce. Pokud bude ještě příležitost, ráda si tento nevšední zážitek připomenu a upřímně, myslím si, že nebudu sama.

Hana Strejčková, autorka a režisérka v jedné osobě, vytvořila zajímavou inscenaci s názvem Hotel na rohu. Téměř celá hra je složena ze vzpomínek pamětníků, s nimiž autorka aktivně pracuje prostřednictvím neziskové organizace FysioART, kterou založila. Avšak vzpomínky nemohly být jediným zdrojem pro zpracování zajímavého a zároveň realistického příběhu. Bylo tedy nutností spolupracovat s varnsdorfskou pobočkou Oblastního muzea v Děčíně, které poskytlo dostatek podnětných pramenů a literatury k načerpání potřebných informací, ale také atmosféry šesti desetiletí dvacátého století (přesné období 1932–1990) v česko-německém pohraničí. Sledovat tak můžete osudy mnoha osobností, ale také jejich sny. Hra je prosycená láskou, štěstím, nadějí a pochopitelně nesmí chybět ani pracovní povinnosti (legendární citát „Musím vstávat do Elitky.“).

Hotel na rohu je velice zajímavé a kouzelné místo. Ač stojí na jednom místě, máte neustále pocit, jako by se stěhoval. Avšak jediný, kdo neustále migruje, jsou jeho návštěvníci, někteří jen projíždějí, jiní přijedou a ubytují se v něm, další skupinou, která se zde také vyskytuje ve velkém počtu, jsou zdejší obyvatelé. Hotel toho tedy za dobu své existence zažil mnoho. Zažívá přívaly turistů dodnes? Toť otázka, autorka toto místo opředla tajemstvím. Divák se tedy může pouze domnívat a spekulovat, ale záhada se dle slov Hany Strejčkové rozřešení nedočká. Drama by totiž jejím odhalením ztratilo svůj půvab. Teď už by ale bylo na čase seznámit potenciální diváky s tím, co od představení mohou očekávat.

Než divadelní hra začala, tak naše uši oblažilo jazzové duo z Jablonce nad Nisou. Jejich vystoupení proběhlo v malém, ale za to vkusně zařízeném pokojíku. V tomto prostoru byla spuštěna projekce, jež nás velice potěšila. Divadelní soubor totiž udělal krásnou věc, navštívil podnik Elite, a. s. a nafotil zde úžasné fotografie, z nichž pak vytvořil film. Děj prezentace měl hlavu a patu a vyprávěl příběh několika lidí. Když jsme se na fotky dívali před počátkem představení, neměli jsme ani ponětí, jaký význam budou mít pro příběh inscenace samotné. Již teď si určitě dokážete představit, že byl opravdu veliký.

Jistě si říkáte, z čeho asi pramení název tohoto příspěvku, odpověď je velice jednoduchá. Představení totiž začíná jakousi retrospektivní smyčkou. Na jevišti se setkávají všechny postavy, jež se nám postupně představují prostřednictvím svých VZPOMÍNEK na to, co v hotelu prožily. Již zde musím podotknout, že souhra všech účinkujících je opravdu dokonalá. Na to, že jsem se po představení dozvěděla, že soubor je složený z herců z nejrůznějších oblastí České republiky (Liberec, Jablonec nad Nisou, Nymburk, Ostrava…) a také nejrozličnějších profesí (např. artistka…), to je opravdu překvapující.

Zejména v průběhu retrospektivní smyčky si může divák povšimnout zajímavé hry světla a stínu, občas dokonce i úplné tmy. Tento postup diváka upoutá a spouští jeho fantazii. Jak asi vypadá ten člověk, který právě mluví? Celá smyčka je potom provázena několika zajímavými choreografiemi, jež ilustrují to, co se bude v následujících chvílích dít. A co by to bylo za choreografii, kdyby při ní nehrála hudba, že? Písně, které se objevují nejen v retrospektivě, ale i v průběhu dalšího děje, jsou velmi melodické a jsou vybrány s ohledem na dobu. Většinou zaslechneme jazzové melodie, ale objeví se třeba i tóny valčíku. Když pak zamilovaná postava zazpívala úžasným způsobem ústřední píseň z jednoho dobového filmu, tekly již slzičky dojetí proudem. Přiznávám se bez mučení, že od této chvíle mi v hlavě zní ta kouzelná melodie a slova písně a určitě ještě hoooodně dlouho znít budou.

Moje nejdražší vstupenka (nikoliv cenově, ale hodnotově)

Paní Strejčková hru vytvořila tak, že  je velice dynamická. Diváka na počátku chytne do svých tenat a pustí ho až na úplném konci, takže se nenudí ani vteřinku. Jak již vyplývá z informací uvedených výše, příběh je dojemný a jak je z mého příkladu zřejmé, chytne i člověka, jenž danou dobu nezažil. Proč tomu tak je? Odpovědí je nadčasovost některých situací. Můžeme si povšimnout například některých sociálních problémů, jež jsou i v dnešní době aktuální, což, co si budeme nalhávat, je v mnoha případech smutné a zdrcující. Až hru uvidíte, určitě tyto pasáže snadno odhalíte.

Divadelní hra zachycuje množství skutečných historických událostí. Divák je dějem nenásilnou formou vtažen do historie a cítí se, jako by byl jeho součástí. Tento pocit je pak ve velké míře vyvolán u pamětníků, kteří dobu zažili a mají ji zaznamenanou ve svých vzpomínkách. Zároveň musím dodat, že k ilustraci vzpomínek slouží i několik krátkých okamžiků z filmu, který jsme mohli sledovat před vystoupením.

Zajímavostí je, že i do tak přímočarých sdělení, jež byla ve hře zakódována, se dostala i trocha metaforičnosti a abstraktnosti. Některé scény donutí diváka o dění přemýšlet. Často si za nimi každý představí něco jiného. Z tohoto důvodu je pak  zajímavé o dramatu diskutovat s ostatními sledujícími, protože každý mluví naprosto jinak o naprosto stejné scéně. Někdo v tomto postupu může spatřovat interpretační překážku, ale já ho zase spíše vyzdvihuji, protože právě tyto scény jsou mnohdy velice zábavné, aktivují divákovu fantazii, čímž ho v podstatě přibijou ke křeslu, a mimo jiné navozují v sále zajímavou atmosféru.

Finální hodnocení:

Moje subjektivní hodnocení je ryze pozitivní. Je zřejmé, že ač se objevilo pár přeřeků a drobných chybek, představení zafungovalo tak, jak mělo, což je podstatné. Herci do každé postavy, kterou ztvárňovali, dali kus sebe a z jejich citlivého provedení bylo jasně znát, že vše, co se na jevišti dělo, vychází z reálného života. Až jsem měla pocit, že autorčinu ruku a následně i taktovku vedl právě sám život. Příběh mě svou emotivností úplně odvedl od trablí všedního dne, v danou chvíli neexistovalo nic jiného než jen Hotel na rohu. Ač jsem ve svém životě již viděla hodně divadelních her, tato se pro mě v tu ránu stala naprostým topem. Jediné co mě po 70 minutách představení mrzelo, bylo to, že už to skončilo.

Závěrečná děkovačka a rozloučení s diváky

Sladká třešnička na dortu

A pomalu se dostáváme na konec. Po skončení představení všechny diváky i herce čekal raut, kde jsme si mohli nad dobrým jídlem a pitím popovídat a vše rozebrat. Mohli jsme se osobně setkat s hlavními aktéry a potřást si s nimi pravicí. Pro mě osobně byl kontakt s paní režisérkou a všemi herci velmi silným zážitkem. Mohla jsem se zeptat na spoustu věcí, které mě zajímaly. Dozvěděla jsem se tedy zajímavosti nejen ze zákulisí a ohledně přípravy vystoupení, ale i ze života lidí, kteří dokáží vzbudit spoustu emocí a pohladí svými výkony člověka po duši. Za zprostředkování skvělého diváckého zážitku patří velké díky Městskému divadlu Varnsdorf, paní režisérce Haně Strejčkové a v neposlední řadě také všem hercům.

Údaje o hře:

Autor, režie: Hana Strejčková
Hrají: Aurora Apetaurová, Anežka Beránková, Vendula Burger, Eva Laborová, Veronika Rašťáková, Hana Strejčková, Alena Štěpánová, Ondřej Dudek, Jakub Kučera, Filip Novák, Jiří Prokeš
Hudební spolupráce: Arnošt Steinert, Jakub Kučera
Světelná spolupráce: Jiří Maleňák
Projekce: Tomáš Strejček, Eva Laborová
Scénografie: Hana Strejčková
Produkce: FysioART
Koprodukce: Městské divadlo Varnsdorf

 

Uložit

Uložit

 

Iwik

Jsem vášnivá čtenářka, která se ráda s ostatními čtenáři dělí o své zážitky s knihami na svých stránkách Iwíkova knihovna. Tyto stránky jsou paralelní a najdete na nich recenze produktů z ostatních oblastí, které mě zaujaly.

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

%d blogerům se to líbí: